Okolí

Rozlehlý smíšený les, plný nejrůznější fauny a flóry. Nachází se zde také několik obrovských prastarých stromů

Lod dorazila vyložila saphirona a odjíždí prič

,, Ach to byla nuda,, a tváří se otráveně *Možna bych měl jít najít vesnici *

Lod doplula i z kovim ktereho vylodila

Vystoupil jsem z lodi, jak mi bylo příkázano, protože jsme konečně dopluli. "Sakra, nečekal jsem, že to bude tak dlouhá cesta. No nic, porozhlédnu se tu." Pousmál sem se a začal jmes se rozhlížet kolem a hledal jsem cestu, kterou bych se vydal. Pak jsem zahlídl ceduli, na které byl nápis: Brána. "Dobře, takže tudy pudu." Poté jsem sem lačným krokem šel až k bráně.

Prochází směr propast

Lod i z malím hyuugou doplula

po té co sem doplul vysotupil a el hledat vesnici

jde směrem k vesnici

Suien

Suien přišel k lesu Heh! To jsou velký stromy! Počkat! To je asi ono! Pomyslel si a ukázal rukou na Shichira Asi jsme tu! No já jsem přišel od moře, jak si se předtím ptal. Řekl a šel hloubš do lesa. Tak tady je to perfektní, tady použiju svojí schopnost. Řekl Suien a zavřel oči, začal hledat nějakou vesnici, tedy spíš chakru v ní. Zatím necítil nic jiného než Shichirovu, ale po chvilce otevřel prudce oči. Našel jsem je, tímhle tím směrem je vesnice, ale vypadá to, že se někdo motá okolo brány. Řekne, aby Shichiro zpozorněl a šel pomalu dál.

Shichiro se zamyslí, když si vyslechne, co mu Suien řekl a odvětí "S tím nebude problém. Pokud by bylo potřeba, povolám chameleóna a dostanem se dovnitř v něm. Sice to není nejpříjemnější způsob cestování, ale rozhodně nejbezpečnější." Následuje Suiena směrem k místu, kde by měla být ta vesnice. *Ta jeho vyhledávací schopnost je fakt užitečná* pomyslí si.

Shichiro běží po cestě pryč od skryté vesnice. Běží několik minut, než se mu zdá, že je dostatečně daleko od všech nebezpečí. Zastaví se a ohlídne se, ale Suiena ještě nevidí. *Hm, kde se zdržel?* pomyslí si a sedne si pod strom vyhlížejíc Suiena.

Suien

Suien pořád běží po cestě, běží, beží a běží. Po menším úseku vycítí Shichirovu chakru, tak se tedy zastaví a jde ho najít. Když ho uvidí pod stromem tak mu řekne Myslím, že nás nikdo nesleduje mužem jít v klidu dál. Pojďme si pro výplatu. Řekl a šel dál do vesnice.

Po asi pěti minutách čekání se objeví Suien. Shichiro ho kývnutím hlavy pozdraví a vstane. "Tak jo, vyrážíme.. za tohle si ty prachy fakt zasloužíme.." zkonstatuje a vyrazí za Suienem směrem k Chigakure.

Radši mlčel a kráčel společně s ní kamsi do Krkonoš. Pokukoval po ní a jejím meči.
" Asi jsem dost zvědavý, ale zajímaly by mne dvě věci. Proč tě lidé tak odsuzují? A ten meč... je pro tebe něják důležitý? Všiml jsem si, že si ho pořád upravuješ na zádech... "
Zatvářil se nesměle a mrknul svým jediným okem. V odpověď však téměř ani nedoufal.

Kaori Matsumoto

Jen jsem si tiše povzdychla když přišla řeč na meč. ,,Je to rodinný meč který se předává po generace.Patřil dědečkovi.V den své smrti mi jej odkázal.Je to něco co si nedovolím jen tak spustit z očí. Víš, on byl někdo kdo mi nahrazoval otce" odpověděla jsem mu. Pak jsem se na chvíli odmlčela a koukla se opět na nebe.
,,K tvé druhé otázce. Víš kdo jsou jinchuriki?" optala jsem se a můj hlas napovídal že to myslím smrtelně vážně a tohle téma je pro mě více než li důležité.

"Promin jestli jsem se tě něják dotknul nebo tě ranil ohledně meče. Já mám celou výbavu od otce... brnění je rodinné a meče... jsou moje poklady i prokletí. Díky nim mám jedno oko, ale jsou dokonalé pro můj boj..." pousmál se ve snaze dát ji pocit, že není jediná kdo má ráda svou rodinu.
" Jinchuuriki... Na živo jsem je neviděl, ale dle toho co vím jsou to lidi, kteří se z vlastní vůle nebo nevědomky stali schránkou pro démona... Ostatní na ně koukaj jako na nutné zlo, takže bývají opuštění... je to tak? " řekl váhavě a díval se jak zareaguje, protože se tvářila, že na téhle informaci ji záleželo..

Kaori Matsumoto

Poslouchala jsem jej a byla jsem ráda že nejsem jediná kdo má alespoň nějakou vzpomínku.Ovšem při zmínce o otci jsem na chvíli zvřela oči.Jako kdybych před očima měla jeho tělo v ten osudný den. Když jsem se opět ráčila přenést do kruté reality odhodlaně jsem na něj pohlédla. ,,Pravda.Lidé většinou bez přátel.Většina lidí se na tyto jedince dívá jako na samotného démona." povzdychla jsem si když jsem to řekla. ,,Ocenila bych kdyby sis to nechal pro sebe.Nedělá to dobrotu se tím nijak chlubit" promluvila jsem znovu. ,,Patřím mezi Jinchuriki.Mé tělo se dobrovolně stalo schránkou pro devítiocasou lišku.Jak to? To snad příště" dodala jsem a trochu se pousmála. DOcela mě udivovali jeho reakce. Většina lidí která by se tohle dozvěděla by se prostě ode mě držela dál. Démon v těle byl pohromou pro každého člověka.Ale co takhle ten nejsilnější z nich? Mnohdy jsem se nedivila že ve mě viděli nutné zlo.Jako kdyby čekali kdy mé tělo nevydrží nápor velkého množství chakry.Ale čím více mě odsuzovali a nenáviděli, tím více jsem chtěla nezklamat a ukázat všem jak moc se mýlili.

" Já... nechám si to pro sebe, i když mi přijde, že to neví vážně málo lidí. Neboj tvé tajemství je u mě v bezpečí." pousmál se a zamyslel... * Takže ona má v sobě démona a na zádech meč, to je snad lepší než jsem moh doufat* napadlo ho, ale tvářil se jakoby nic.
" Asi je tvoje věc, proč sis zvolila takový osud, ale nemyslím si, že bys byla o tolik jiný člověk, než předtím než ji do tebe zapečetili. Upřímně, když démona pustíš na povrch budu mít strach, aby jsi mě nezabila, ale věřím ti, jsem s tebou na misi a mám s tebou spolupracovat, navíc teď jsi to ty. Všiml jsem si, že ses občas i pousmála, takže budeš i milá a...." zarazil se uprostřed věty, zasmál a dodal " Už asi moc melu.." Sklopil pohled a tvářil se, že nikdy nic neřekl a že tam vlastně ani není.

Kaori Matsumoto

Poslouchala jsem jej a opravdu se mi ulevilo že mě nijak neodsuzuje jako ostatní. ,,A-arigato" poděkovala jsem mu dosti tiše. Nebyla jsem zvyklá na to že jsem se s někým takto bavila. ,,To je v pořádku.Ráda poslouchám" tiše jsem se zasmála a koukla se na něj při čemž jsem si spravila svoje dlouhé černé vlasy.Toho se právě bojím.Jestli se dostane napovrch, nebude to hezké. Projelo mi hlavou. Zatím jsem se vždy snažila uspět se svojí vlastní chakrou a s tím co jsem uměla ale měla jsem neblahé tušení že jsem při tréninku používala i jinou chakru. Ať již vědomě či ne. ,,Víš, možná ti to jednou povím.Zdáš se mi jako fajn člověk.Ale přeci jen, neznám tě" usoudila jsem nahlas a zaměřila jsem opětovně svůj pohled před sebe.

*Procházím se a ucítím chakru 2 s kterýma sem se seznámil už dříve...začnu je hledat*

*Ha už je citim bliž a bliž...nakonec popoběhnu kolem pár stromů a už vím kde sou vidím je asi 30m před sebou..."čaaaau vy dva "..."co tady děláte??" a běžím k nim.

Prochází přímo do žhavé oblasti

Vyjde z hor a říká konečně zase teplo, gleboki už se můžeš přestat třást pak se usměje. No tak teď ještě najít tu vesnici

Konečně se dostanu z té ledové hory a jsem docela rád. Na tento les jsem se těšil, je to rozhodně lepší, než ta hora, po které jsme šli. Tady se můžete bát už jen jedovatých hadů a pár jaguárů, nic strašného řeknu potichu a docela šťastně. Potom ještě dodám: Doufám, že se do té Soutěsky už nebudeme vracet. Mohli bychom to obejít, sice by to zabralo více času, ale nebylo by to tak nebezpečné.
Pokračuju za Koxem a Gleboki.
Potom se Kox zmíní, že musíme najít vesnici. Další ztráta času, budeme se plahočit tímto lesem, dokud nenajdeme vesnici skrytou v lese.. Super ! pomyslím si.