Tréninkové cetrum

Jedna z největších budov ve vesnici vybudována částečně z jezerního ledu a dovezeného kamene. Uvnitř je k nalezení široká škála věcí, které lze použít k tréninku. Spousta imitací přírodních krajin od stromů až po malá jezírka. Zdi pak jsou lemovány cvičebními panáky. Místo je většinou zaplněné desítkami shinobi, kteří zde zdokonalují své schopnosti, ale i tak zde však není problém najít kousek soukromí vzhledem k velikosti centra.

Po té co došel k závěru, že by ais neměl otravovat kageho v tuto dobu tak najde cvičiště a řekne si hmm mohl bych si trochu zatrénovat, přeci jen jsme poměrně hodně slabý. Najde nějakého hezzkého panáka a začne ho všelijak kopat mlátit, případně tam i různě u toho skáče(i na stromy) aby se nohy taky procvičily ve skákaní, později zase dělá dřepy, sklapovačky, sedy lehy a kliky, když už ho to mlácení panáka nebaví.

Zvedne se ze země a zjišťuje, že usl při tréninku, tak si okamžitě zkontroluje jestli mu něco nechybí, po té co všechno prohledal a zjistil, že je to všechno, tak vyráží ke kagemu a říká si hmm sice jsem usnul, ale zetrénoval jsme si pěkně

Pomalu přejdu z hlavní ulice Yukigakure do místního tréninkového centra a rozhlédnu se, co by se mi asi tak mohlo hodit pro trénink mé nové techniky. U vchodu minu ještě nějakého malého kluka s čelenkou cizí vesnice, ale nechci se do ničeho míchat, pro dnešek. Přejdu k panákům na trénink a vytáhnu jednu z knih, kterou mám s sebou. Po chvilce listováni najdu hledanou techniku - Raiton: Jū saigai. Údajně bych měla vždy vyslat rychlý výboj Raiton chakry skrz meč při kontaktu s cílem. Řekla bych, že vyslat to přesně v danou chvíli bude hodně obtížné. Složím si věci k nedalekému stromu a přejdu k panákům, které chvilku pozoruji. Ještě chvilku přemýšlím jak to provést a pak teprve začnu. Rychlým pohybem vytasím meč a rovnou se pokusím vyslat výboj, neúspěšně. Meč problikne jakoby se na něm zapnula neónová světla, ale až ve chvíli, kdy stahuji ruku zpět k sobě. Tohle bude dlouhý den, protože ani dalších patnáct úderů není přesně načasovaných, nikdy netrefím onu desetinu sekundy, kdy jsem s ním v kontaktu. Neúnavně pokračuji v tréninku techniky a snažím se přitom trénovat i nějaké nové údery, které by se daly využít později.

Pomalu ale jistě jsi na sobě začala cítit únavu. Z posledních sil jsi se tedy pokusila o použití techniky kterou jsi se učila ale něco se nepovedlo. Výboj blesku který se měl utvořit se skutečně utvořil avšak na předem určený cíl neútočil, nýbrž si zvolil cíl jiný. Blesk oakžitě přeskočil na tebe a ty jsi zacítila velkou bolest která pulzovala celým tvým tělem. Tvé vlasy najednou začali bělat.Po tvém těle stále skákaly malé raitonové výboje.Boles byla tak velká že jsi se nakonec skácela plně k zemi kde jsi ležela v bezvědomí. Tvé vlasy, které bývaly černé jako havraní peří bylo nyní sněhově bílé jako čerstvně napadlý snih.Nějakou dobu jsi nebyla schopná se probrat.Tvé tělo na sobě neslo spálené šrámy a různá zranění.Ale po nějaké době jsi konečně pohla rukou.

Heknu bolestí, když mnou projede blesk a svalím se na zem, kde sebou několik vteřin házím v symfoniích korigované a nepřetržité bolesti, teprve po chvíli mé oči zastře příjemná tma, která vše ukončí. Po nějaké době, nevím jak dlouhé, se konečně proberu a rukou nahmatám hlavu. Děsně mi v ní třeští, ale to není hlavní problém, neb když chytnu mezi prsty první pramen vlasů, zjistím že je bílý. Ten další také, celé mé vlasy jsou bílé! Leknu se a chvilku jen sedím a zírám před sebe. "Co se to, k ďasu, stalo?!" bleskne mi hlavou s velkou námahou a pomocí okolí se zvednu opětovně na své nohy. Nejistým krokem dojdu ke svému batohu a vytáhnu z něj malé zrcátko do kterého se s napětím podívám. "Bože..." unikne mi z úst poslední vzdech, když uvidím jak mě ten výboj změnil. Jakoby těch změn již nebylo dost. "Rodiče, Yuki, teď tohle..." napadne mne když schovávám zrcátko zpět do batohu a dokonce i později, když sedím opřená o strom. Vzpomínám na všechno, co se mi stalo a čím jsem si takové události zasloužila. Nemám pocit, že bych byla nějak špatný člověk, ale jak je vidno, osud se dle toho neřídí. Po dlouhé úvaze si vytrhnu z obleku několik nití a svážu si vlasy volných culíků, s výsledkem jsem docela spokojena.

Když schovám vše, co jsem vytahala po okolí zpět do batohu, dorazím zpět k oběma scimitarům, kterým věnuji nedůvěřivý pohled. Nakonec je však uchopím, i když mám strach, abych zase neschytala výboj, nic se nestane. Zdají se být zase v normálu. S úlevou se podívám zpět na panáka a zhodnotím, zda-li mám pokračovat v tréninku techniky. Na jednu stranu, technika je to úžasná a dozajista smrtelná, když se výboj může přesouvat po předmětech a provést s člověkem takové věci, na druhou stranu, stojí mi za to riziko, že to zase schytám já? Opětovně nějakou dobu uvažují a čas od času jen tak máchnu scimitary, abych moc neztuhla. Vše skončí tak, že opětovně zvítězí ta divočejší já, a tak se brzo sama najdu s odhodlaným výrazem u panáka, kterému jsem dala pracovní přezdívku Osud. Je to lehce patetické, ale každý bojuje s osudem a nikdo neví, co mu právě onen záhadný osud provede příště, a přesně takový je tenhle panák. Nevyzpytatelný. Ignoruji fakt, že je pravděpodobně vyroben levnými dětskými otroky někde kdesi daleko, pro mě je to nyní největší nepřítel. Přejdu do daleko vražednějšího tempa, než-li minule a rychle střídám údery. Úspěšnost se pomalu zvedá a všímám si spálených míst, které zanechávají místa, kde panák zasáhnu Raitonem: Ju Seigai. Osud je v současné době rád, že mu drží ruce a ještě nezačal hořet, to se však pomalu mění, neb se z některých jeho míst začíná zvedat dým, což je nakonec jediný důvod, proč s tréninkem přestanu. Scimitary nechám venku z pochev, aby se také provětrali, velmi dlouho neochutnali vzduch a nyní, když nad tím přemýšlím, vlastně ještě nepocítili ani krev. "Je čas. Je čas udělat zase další krok k tomu, aby ze mě byla temnější Ayame, a proč vlastně ne." usměji se při představě scimitarů zabodnutých v oběti bez tváře.

Když se rozhodnu, že jsem již odpočívala moc dlouho, zasunu scimitary do jejich temných doupat a sbalím zbytek věcí. Po cestě ven z tréninkového centra ještě vrhnu poslední pohled směrem k Osudu. "Ještě se uvidíme." mrknu na něj, i když vím že je to jen panák. Pak konečně vyjdu ven a doufám, že venku mě čeká lepší budoucnost a také... lepší osud.

Přijde, a je tu docela prázdno, tak si pomyslí prima, aspoň mě nikdo nebude sledovat Zase si najdu nějaké své místečko a začnu trénovat stejně jako jsem začal předevčírem a skončil včera.

Pod tréninku si řeknu, že už uplynula značná doba, půjdu ke kagemu, třeba už ty dvě přišly.

Napůl cesty směrem ke kagemu se zastavím a zarazím, opětovně změna názoru. Stává se mi to poměrně často a nejsem na to moc hrdá, když vezmu v potaz že jednoho dne chci být jouninem, přičemž střídám názory jako ponožky. Kousnu se do rtů a na patě se otočím směrem odkuď jsem přišla, směrem k tréninkovému centru, kde chci dokončit co jsem začala. Sic jsem se tak úžasně rozloučila s Osudem, s tím panákem, nyní jsem zpět a opětovně před ním stojím. Rozhodla jsem se, že před misí bych se totiž měla naučit aspoň jednu další techniku, předtím než se vydám na misi. Ostatně, všechno se počítá a s tím počtem technik, co mám... No, raději nedomýšlím, co by se mohlo stát.

V okolí se nic nezměnilo, panák je stále stejně zničený, blízké jezírko je stále blízké a u stromu je stále perfektní místo proto, abych zde odložila věci. Když je tam odkládám, napadne mě jedna věc - proč je s sebou tahat na misi? Nakonec přenesu chakru do nohou a vyběhnu do koruny stromu kam batoh nenápadně zavěsím. Na pár minut se posadím a pozoruji okolí, spousta shinobi zde zdokonaluje své techniky, napadá mě - nebylo by tak těžké zdě pár technik okopírovat. Myšlenku však rychle zaženu, mám vlastní techniky a ostatní nemají to, co bych potřebovala. I tak zde ale asi budu trávit více času, jednoho dne se střetneme na Chuuninských zkouškách a nebylo by špatné zjistit, co moji soupeři ovládají.

Po pár minutách seskočím ze stromu a vydám se k Osudu. Stále tu stojí, bez pohybu, bez toho že by si všímal okolí, co taky čekat od panáka. Rychlým pohybem vytasím scimitary a začnu pomalejšími a slabšími údery, než začnu skrz meče přesouvat rychlé výboje, které s nechutnou přesností začnou panáka spalovat. Již nemám problém trefovat správné momenty a je mi jasné, že Raiton: Ju Seigai si nyní v hlavě mohu zaznamenat jako úspěšně naučenou techniku. Panák po pár dalších minutách vzplane a začne hořet. Nijak ho nehasím, jeho čas nadešel. S kapkou lítosti sleduji jak si ho bere oheň a malinko poodstoupím. Je to docela romantické a trhlé zárověň, vytvořit si takový vztah k pár dřevěným kládám. Povzdechnu si a podívám se na jeden ze svých scimitarů, tváři se docela nevinně na to, co právě provedl. "Destiny." přemílám v ústech jméno, které se mu chystám dát. Zní to docela pěkně, vzhledem k jeho úloze. Druhý scimitar si bude na jméno muset počkat. Oba zastrčím do pochvy a vydám se k východu, tentokrát bez ohlédnutí.

Přijdu na trénikové centrum, a všimnu si nějaké dívky jak dělá zvláštní pohyby rukou, ale najednou tam vzplála jedna z figur, vytřeštil jsem oči, a nechápal co to provedla, Následně odcházela a prošel jsem docela blízko ní, šl jsem co nejdál, a tam jsem začal jako každý den kopat do panáka,mlátit do stromu a různě tam skákat, a už začínám pociťovat, že se mi skáče snadněji než před pár dny a taky, že skáču víš. Ten panák se při mlácení taky prohýbal víc a strom v sobě zase začal mít větší "díry"

EDIT 15:55
po nějaké době usoudil, že už by měl vyjít na ten sraz, ukončí trénink, trochu se vydýchá, a vyráží za dívkami.

Ještě, než-li se vydám ke kagemu, se rozhodnu zaběhnout do tréninkového centra. Tedy, spíše dojít, neb jsem unavena z běhu a mise také nebyla procházka růžovou zahradou. Projdu kolem spáleného panáka a věnuji prachu na zemi letmý úsměv. Tak trochu vzpomínám, že to on byl jeden z prvních kroků, které jsem udělala vstříc budoucnosti. Nakonec jen povzdechnu a vydrápu se do koruny stromu, kde mám schovaný batoh s věcmi. Vyhrabu knihu s technikami a najdu tu, kterou hledám - Raiton: Ageru boure. Batoh zapnu a pověsím přes jednu z vyšších větví, takže z míst pod stromem by neměl být vidět, což by mu mělo zajistit bezpečí. Seskočím ze stromu a vydám se k dalšímu panákovi kousek od stromu.

Panák jen stojí, netuší co ho čeká, ostatně jako Osud ze kterého je nyní prach o pár metrů dál. Stoupnu si kousek a v mysli začnu tvořit představu vlka, bleskového vlka a později i dalších dvou. Když mám pevnou představu, složím znamení, chytnu se za zápěstí a praštím do země, bez úspěchu. Objeví se jen mírný zášleh a nic. Nenechám se však vykolejit a pokračuji několik dalších minut. Nakonec jsem však nucena uznat, že dnes se techniku určitě nenaučím. Unaveně si oddechnu a vrátím se k batohu na stromě, kam vrátím knihu. Hbitě seskočím ze stromu a pomalu se vydám do budovy kageho. Snad tam ti zbylí dva již budou, pokud ne, jejich věc.

Potřesu hlavou, když se dostavím na známé místo ke stromu, kde si v pokoji chrupká onen úžasný dřevěný panák, který by za pár dní měl již naleznout místo vedle Osuda, jehož popel někdo za těch pár dní odklidil. Tentokrát se na strom vyhoupnu spíše kvůli tomu, abych se ujistila, že batoh s technikami nezmizel. Úsměvem se na batoh usměji, když shledám že se nehnul ani o píď, načež hned seskočím dolů a vydám se k panákovi. Trošku jsme uvažovala nad jménem pro něj, ale nic mě nenapadlo, takže je to zatím jen panák, každopádně očekávám že ke konci tréninku techniky mě pro něj nějaké jméno napadne. Když nad tím tak přemýšlím, ani nevím, proč těm panákům dávám jména, ale co na plat.

Postavím se před panáka a jako předtím v hlavě utvořím představu vlka, načež přesunu chakru do rukou a prásknu do země, doufajíc že se vlk konečně objeví. A ono se něco skutečně objeví, ale je to spíše zášleh, který po kontaktu se zemí zmizí. Povzdechnu si a několik dalších desítek minut pokračuji, bez úspěchu. Zasypu sama sebe nadávkami, ale zatím se nevzdávám, věřím že jsem již blízko. A konečně, objeví se vlk. Sice nestálý a po pár vteřinách zmizí, ale je tam. S tím se tak nějak v duchu spokojím a vydám zpět, tuším že jsem ty dva viděla někde v Obytné oblasti, i když jistá si tím nejsem.

Tamotsu Shinozaki

Neb se tak trochu nudil a tak trochu hodně měl potřebu rozvíjet svoje techniky nití došel na tréninkové místo a chvilku spíš jen tak koukal na to kdo tam je a proč. Pak nechal vylézt část nití.
" Hmmm s tímhle přece musí jít něco víc je to jako....."
vytáhl kunhai a pokusil se jednu nit rozříznout bolelo to ,ale zvědavost byla mnohem větší , díval se dovnitř a zjistil, že je to tak jak si myslel nitě měli vlastní svalovinu. Pořád do toho mírně rýpal a zkoumal záškuby stejně jako bolesti.
" Hmm takže se v tom dokáže hromadit reflex a pořádně zkoumat jak svaly fungují. Něco mu to připomnělo jeho nitě byli jako malé svalové úponky takže by teoreticky správně . Zbývalo už jen pořádně přijít na způsob jak vytvořit kinetickou sílu která by se mohla hodit."

Mori Shinson

Dorazila do tréninkového centra, stále na hřbetu tygra. Zvědavě se rozhlížela okolo a přemýšlela nad tím, že když už je ten ninja, měla bych něco trénovat. Problém byl v tom, že neměla více méně co, protože jediné co uměla bylo přivolat skupinu nějakých poletujících zvířat. Zamyšleně sjela z hřebu tygra. Přemýšlela nad tím, co vlastně její sumonny učí. Ještě je pořádně neovládala, ale tušila z předchozích zkušeností, že jsou z nějakého důvodu šikovní v genjutsu, v kterém byla ona šíleně levá. Potom co si přivolala jednoho z "výšších" netopýrů a prohodila s ním pár koktavých slov. Dohodla se s ním, že pokud chce vyzkoušet něco jednoduchého na začátek, můžou se společně naučit jednodušší techniku, která vytvoří iluzi tmy. Sice v první chvíli přemýšlela nad tím, k čemu jí to bude, ale když se dozvěděla o náročnosti dalších technik, raději se rozhodla souhlasit.

Mori Shinson

Měla pocit, že nad vysvětlováním principu techniky usne. Důvod, proč vůdce své netopýří gardy poslouchala byl jen jeden. Prostě toho prcka měla ráda, byl s ní už strašně dlouho. Když už si byly obě strany plně jisté, že Mori techniku pochopila, odvážili se dokonce uvažovat nad nějakým tréninkem. Mori vstala ze země, po dlouhé době zase na dvou. Přece jen potřebovala ruce. ,,Kuchiyose no Jutsu." pronesla tiše, předkloněná a ruku přiloženou k zemi. Zhmotnila se kolem ní kupa netopýrů. Mori se spokojeně na všechny usmála a zase se s jedním dala do řeči. Teď už byl trénink spíše jen na netopýrech a na tom, jestli Mori neztratí koncentraci.

Tamotsu Shinozaki

Pokračoval vlastně už získával trochu nátisk v tom jak vlastně nitě ovládat a pracovat s nimi jako se svalstvem . Takže zbývalo jediné spojit to spolu do techniky musel se naučit pracovat s oddělováním končetin na mnohem větší úrovni. Takže bylo dál co cvičit postupně oddělovat a vystřelit oddělenou část.

Dorazím do tréninkového centra a nenápadně projdu za Tomotsuem, snažím se jít tak, aby mě neviděl. Dojdu až k panákovi a pokračuji v tréninku tam, kde jsem skončila. Dnes již vlk drží déle a v jednu chvíli dokonce již doběhne k panákovi o kterého se rozbije, avšak stále to není to, co chci. Snažím se vyvolat aspoň dva další vlky, jinak technika nemá moc valný účinek.

Tamotsu Shinozaki

"No tak to bychom měli zkusíme jestli Jun´ichi už vychladl a přijal strategii co?"
řekl do prostoru a jal se vrátit zpátky za Jun´ichim.
"Nebo ho ještě chvíli podusíme?"
druhá věta už byla pro Ayame než do prostoru. Ale stejně se vrátil mise nepočkají.

"Dej mi ještě pár minut." odpovím Tamotsovi, kterého slyším neznámo odkud. Počkám, až se jeho kroky vzdálí, a pak teprve pokračuji v tréninku. Shromáždím chakru a v hlavě si vytvořím představu vlka. Po chvilce prásknu do země a jeden se vskutku objeví. Docela překvapeně zjišťuji, že ani po čase nemizí a drží mi spojen s rukou. Zkusím to samé na druhé ruce a... úspěch! I na druhé ruce se vytvoří vlk. Spokojeně je vyšlu na sebevražedný útok a pozoruji, jak se panák rozletí na stovky kousků. S úsměvem poté doběhnu ke stromu, kde mám schovaný batoh s věcmi a vylezu do koruny. Vytáhnu malou knížečku a přečtu si postup pro další techniku Eien Kenshin. Vypadá to docela jednoduše, ale nechám to na později, nyní se vydám na misi. Je docela možné, že se mi podaří techniku natrénovat po cestě, každopádně nesmím nechat ty dva déle čekat.

Tamotsu Shinozaki
Vrátil se zpátky.
" Ty tu si ještě no dobře tak si aspoň dodělám to co si potřebuji dodělat,ale pak už fakt musíme."
Vlastně to už skoro měl zbývalo málo sehrát svalovou kynetiku a odšívání končetin a pak , by to mělo být několik desítek možná až stovka pokusů by tomu mohlo stačit stejně potřeboval zaměstnat Jun´ichiho navíc měl pocit, že není kam spěchat. Takže technika te –gyorai by mohla být hotová.
" Tak honem už se těším až to vyzkouším."
spokojeně utíkal za Jun´ichim

Mori Shinson

Nespkojeně seděla na zemi a rozháněla netopýri, kteří ze srandy poletovali kolem ní. Sem tam prohodila slovo s hlavou netopýrů, ale k žádné dohodě nedošli. Technika byla v pořádku, dalo by se jí v klidu zvládnout, ale Mori přesto doufala, že by šlo nějak obejít to všechno zbytečné protahovaní před tím. Se skupinou netopýrů se společně s Tadashim posadili na větve stromu a zvažovali jakokoliv možnou výchozí cestu.

Mori Shinson

Po několika hodinách se unaveně svalila na zem. Nebylo ani tak, že by technika byla náročná. Naopak to byla velmi jednoduchá technika, kterou se učila spíše jen tak ze srandy, ne proto, že by očekávala, že k něčemu bude. Co jí ale dokázalo vyčerpat bylo věčné handrkování se se skupinou netopýrů. Měla ty malé potvůrky vždycky ráda, byla to skvělá parta, ale od přírody byli protivní a tvrdohlaví. Mávla nad tím rukou. Teď už je to jedno, teď už to má naštěstí za sebou. A rozhodně s trénováním společně s netopýry na nějakou dobu skončila.

Mori Shinson

Po několika hodinách bezvýznamného koukání do nebe se rozhodla, že vypadne na nějakou dobu z vesnice. Začínalo jí být už jen z pohledu na budovy nepříjemně. Lidé se tím o tolik připravovali. Vyšvihla se zase Tadashimu na hřbet, rozloučila se s netopýri a takovým volným tempem se vydali ven z tréninkového centra a následně dál ven z vesnice. ,,Mohli bychom.. Někam do lesa. Stýská se mi po lese." povzdechla si a pořádně se přitulila k Tadashiho kožichu.

Midou Shingo

Kageho návrh jsem si přebral jako rozkaz a tak jsem se s ním rozloučil v jeho pracovně a zamířil na cvičák. Jakožto člověk neznalý místních poměrů jsem se samozřejmě nejednou ztratil a musel se ptát na cestu. Když jsem tam konečně dorazil, rozhlédl jsem se po plácku, pozdravil příadné další kolegi, než jsem si našel svůj vlastní volný plácek, kde jsem se rozhodl trénovat.

Zády k ostatním, aby nesledovali mé pohyby jsem sundal ze zad sou zbraň, složil ji a postavil se do kákladního postoje pro Agyou Unsen, které jsem si několikrát procvičil, abych byl úplně přesný, využíval jsem nejrůznější pohyby a kombinace útoků a obran, načež jsem se vždy snažil co nejrychleji dostat do základní pozice pro Ayou Unsen a provést jej co nejrychleji, tak abych si byl jistý, že dokážu tuto svou prozatím jedinou techniku pouzít reflexivně za jakékoli situace. Sám jsem si přitom ovšem uvědomoval, jak marná má snaha je. Ani zdaleka jsem nad svým Onidachi neměl takovou kontrolu, jakou předváděl můj mistr a tak ne každý pokus se mi, zvláště na zasněženém terénu, na který jsem nebyl zvyklí, dvakrát dařil. Přesto jsem se nevzdával a několik hodin poctivě tlačil své tělo i ducha na maximum. Zároveň jsem u toho přemýšlel nad novým bratčíkem pro svou techniku. Věděl jsem, že má technika je dobrá, ale také jsem věděl že může být mnohem lepší a že existuje velké množství možností jak jí může nepřítel blokovat a pak, když na mě začal pomalu mrznout můj vlastní pot mě to napadlo. Geniálně jednoduchá možnost jak smrtonosnost této své katy ještě mnohem více posílit.
Ungyou Sansen...budu ti říkat Ungyou Sansen
usmál jsem se, když jsem ze seku na nohy imaginárního soupeře přešel do základního postoje, ze kterého jsem jej sekl krátkým půlkruhem na krk a poté rychle přetočil své kopí a zopakoval ten samý úder z druhé strany.
V případě že se sehne, dostanu ho prvním, když mě zablokuje nebo uskočí dozadu, dostanu ho druhým.
usmál jsem se v duchu. Samozřejmě jsem techniku neměl ani zdaleka hotovou. Mé svaly si ještě nezapamatovali dostatečně onen pohyb, který měl připravit soupeře o hlavu, ale i tak jsem ho přidal do své sestavy na cvičení a od toho okamžiku využíval obě techniky v těsném závěsu. Samotné byly nebezpečné, dohromady byly smrtící.

Midou Shingo

Předchozí den jsem strávil celý tréninkem nové techniky a dřel jako šílený, abych ji dokázal použít v boji, ale přes veškerou mou snahu se mi ji dokončit nepodařilo. Proto jsem s tréninkem zkončil až pozdě v noci. Původně jsem chtěl přespat rovnou na cvičišti, ale byl jsem příliš rozehřátý z tréninku a venku byla příliš velká zima na něco takového a tak jsem se vydal do vesnice, našel si ubytovnu a přespal tam, načež jsem se další den vrátil okamžitě na cvičiště. Na fakt, že mi chtěl dát Kage nejspíš nějakou misi jsem zcela zapoměl, jak jsem byl pohlcený novou technikou. Jasně jsem cítil, že po včerejšku jsem jí mnohem blíže a tak jsem ji chtěl vyzkoušet v další fázy tréninku, tedy stínovém boji.

Jako den před tím jsem přišel na tréninkový plac s rozloženým kopím, připraveným k boji, tentokrát jsem ale nezačal s tréninkem pohybů, místo toho jsem zavřel oči a soustředil se. Snažil jsem se představit si svého mistra. Vzpomenout si na jeho schopnosti, na jeho pohyby. Soustředil jsem se tak dlouho, dokud jsem jej jasně neviděl před svýma zavřenýma očima.
Tak uvidíme...
zamručel jsem, načež jsem udělal rychlý krok směrem k mistrovy a sekl mu po noze. Blokoval mě tupým koncem ratiště, načež uvolnil přední část s čepelí a tu po mě vrhl. Sehnul jsem se a vyrazil proti němu, ale než jsem stihl zaútočit, zasáhla mě čepel svým tupým koncem zezadu do hlavy a já se poroučel na zem, do kotoulu přes kopí. Dřív, než jsem se pak stihl zvednout mi sensei podmetl nohy a já se válel opět, tentokrát na zádech.
Nesnáším svou představivost...nenávidím svou paměť
zavrčel jsem v duchu a s pomocí svého kopí vyskočil na nohy, načež jsem pokračoval v boji. Trvalo to několik desítek minut neustálého útočení, skrývání se útoků a hledání mezer, ale se svými obyčejnými schopnostmi, které mi předal jsem nebyl schopen jej zasáhnout ani jednou, přesně jako při naší poslední bitvě a tak jsem se uchýlil ke své poslední možnosti. Několika naznačenými údery a úkroky jsem se dostal do správné vzdálenosti a použil Angyou Unsen, ovšem přesně jak jsem čekal, sensei zablokoval čepelí vlastního kopí. Proto jsem chtěl přejít k Ungyou Sansen, ale technika se mi nezadařila a já skončil na zemi.
Do háje...znovu
zavrčel jsem a začal celý proces od začátku a přesně takto jsem pokračoval celé ráno až do odpoledne, kdy jsem zamířil do budovy Kage.